Proč je tlachání někdy nesnesitelný vopruz a jindy koupel v šampaňském?

Nevím, jak to máte vy, ale jak fakt nesnáším takové to řečnění, jaké se vede třeba u kadeřnice, na kosmetice nebo třeba mezi rodiči při čekání na během sportovního tréninku.

Kde jste byla na dovolené, už nám zas začíná škola, máte dárky na Vánoce, jedete někam lyžovat, kam se chystáte na dovolenou… Grrrr.

Ale zas někdy se vysloveně těším, až vyrazím s kámoškami baru a jen tak pokecáme.

Třeba kde jsme byli na dovolené, že už začíná škola, nemáme dárky na Vánoce, jedeme lyžovat do Tater, ale kam vyrazíme o letní dovolené, zatím netušíme.

Proč je tlachání jednou nesnesitelné mlácení prázdné slámy a podruhé blažený zážitek, po kterém se vracím domů naplněná – jako bych byla po hluboké debatě o telepatii?

Nejde o to CO říkáme, ale JAK to říkáme

U kadeřnice se obvykle řeči vedou a voda teče. Mluví se jen proto, aby se mluvilo. Jako by ticho bylo snad nějaká forma nezdvořilosti nebo dokonce ohrožení (někdy je vše pojištěné ještě puštěným rádiem, což je za mě fakt mordor). Kadeřnice neposlouchá klientku, klientka neposlouchá kadeřnici, v lepším případě si neskáčou do řeči, ale slušně počkají, až ta druhá domluví. V horším mluví paralelně a každá o svém.

Slova – a za nimi prázdnota.

Kámošky v baru si povídají z čiré rozkoše sdílení. Smějí se, překřikují, přes hudbu se stejně moc neslyší, ale na tom nezáleží. Jde o tu sdílení, vzájemné propojení: jsem tady a vnímám, že ty taky.

Slova – a za nimi emoce. Radost, sdílení, přátelství.

Co z toho vyplývá?

Energii slov určujeme my – záměrem, s jakým je vyslovujeme. Když vyplňujeme prázdno, slova nevyzařují do prostoru nic. Když mluvením tvoříme blízkost, vyzařují vřelost. Jsou jako bublinky šampaňského v proudu sdílené energie. Kulisa, která drží atmosféru blízkosti.

Mimochodem, měla jsem kadeřnici, se kterou jsme měly báječnou dohodu: Nemluvíme, místo toho si užíváme nádhernou hodinu a půl ticha. Užívaly jsme si to obě naplno – a přitom jsme vnímaly, že jsme tam spolu. Nebyly jsme kamarádky, ale to ticho vydalo za tisíc slov.

Budujeme mosty, nebo je bouráme

A pak jsou chvíle, kdy slova používáme jako energetické šípy. Ne aby zabíjely, ale aby co nejpřesněji vystihly, co chceme sdělit – v partnerství, v rodině, v práci, kdekoliv a s kýmkoliv.

Jedno slovo může zranit, druhé vyléčit, záleží na našem záměru. A s tímto vědomím bychom měli slova volit. Díky vědomé komunikaci tvoříme tu nejlepší možnou realitu pro sebe, ale taky pro všechny zúčastněné.

Asi je zbytečné dodávat, že vědomá komunikace je něco, co stojí za to se učit – s ohledem na pěkné vztahy a fajn život. Klidně s pauzami na bublinky šampáňa!

Jestli chcete, sami pozorujte, kdy používáte slova jen jako kulisu a kdy chcete být co nejpřesnější, protože vám záleží na významu. Ve které situaci se ocitáte častěji?

---